Jak se stane z vysokoškoláka švec?
Dnes mi už cesta, jak jsem se dostal k ševcovině, nepřijde nijak originální. Jsem další z těch fachmanů z mé a mladší generace, co se ke svému oboru dostali oklikou, co studovali na vysokých školách naprosto jiný směr, co se rozhodli odejít krátce po tom, co nastoupili do zaměstnání, které mělo být odpovídající jejich dosavadnímu snažení. Zaměstnání, které je vlastně vůbec nebaví a nenaplňuje.
Co vás nebavilo? Jaký obor jste vlastně vystudoval, proč jste nenastoupil na nějaké lukrativní místo schopného inženýra?
Vystudoval jsem biomechaniku a endoprotetiku se zaměřením na pohybový aparát dolních končetin a náhradu prvků soustavy skelety. Jednalo se především o algoritmickou modelaci ortopedického problému do systému, jeho zatížení, provedení výpočtu metodou konečných prvků softwarem a následnou analýzu a implementaci. Oproti očekávání se ukázalo, že tento obor není natolik kreativní, jak jsem doufal. Navíc jsem nebyl žádné eso.
Jak jste to vyřešil?
Poměrně rychle po tom, co jsem po škole nastoupil do zaměstnání, jsem si uvědomil, že sezení před monitorem v softwarové společnosti s přihlouple loajálním výrazem v obličeji není nic pro mě. Uvědomil jsem si, že tam být nechci, že bych nejraději převrhl stůl, zahodil mobil a klíče a utekl se schovat do lesů a skal. Tehdy, ve správný čas, jsem uviděl Vorlovu Cestu z města a další den jsem se už do kanceláře nevrátil. Oholil si hlavu a zaměstnání vyměnil za práci.
Docela radikální rozhodnutí. Vraťme se ale k vaší současné profesi. Jak si vysvětlujete nezájem o ševcovinu?
Dřív býval švec v každé ulici. Dnes je takových, kteří by dokázali sekundovat těmto mistrům, co dokázali ušít nádherné, perfektně provedené holinky, šněrky nebo polobotky, jen hrstka. Nejvyšší úrovně obuvnictví dosáhlo před sto, sto padesáti lety.
Ben Hrubeš
|
V čem se liší od té dnešní?
Když si vezmete do ruky obuv z té doby a podíváte se detailně na šití, sklad dílců, tvar, vycizelované zdobení a čisté provedení, zjistíte, že se blíží k dokonalosti a leckdy dokonalé je.
Je k neuvěření, že takové boty dokázali vyrobit analfabeti bez strojů, jen s knejpem, jehlou a dratví, bez lepidla, bez podrážek z gumy, bez syntetických nití, termoplastů, polyuretanů a dalších komponentů, bez kterých se dnešní výroba obuvi neobejde. A přesto třeba prošly celou válkou, dodnes jsou funkční a znám pár nadšenců, kteří tyhle takzvané rajtštýfle nosí denně.
Jak je to možné?
Průmyslová a chemická revoluce dala vzniknout manufakturám, racionalizovaly se lidské zdroje, rozdělily se pracovní úkony, vznikly nové materiály a specializované stroje. Klasické ševce začal už na začátku minulého století potírat velkotovárník Baťa a bolševici tohle řemeslo dočista dorazili.
Přesto toto řemeslo stále žije, ač ve velmi omezeném rozsahu. Vy jste toho důkazem, ne?
V devadesátých letech se pár průkopníků objevilo a ti nejvytrvalejší se zasloužili o obrodu ševcoviny a doslova ji vyzvedli z popela. Lidé postupně zjistili, že je možné nechat si ušít opravdu kvalitní a pohodlné boty na míru.
Kde jste se vlastně naučil šít boty vy?
Ačkoli jsem z nuzných poměrů, měli jsme doma starobylý obuvnický stroj. Táta nám na něm šil chrániče a kalhoty na bikros. Vždycky mě bavilo na něm šlapat a roztočit setrvačník, rozkývat rameno a rozťapat patku, později mě fascinovala jeho složitá secesní mechanika. Začal jsem zjišťovat, co všechno umí a co potřebuje.
Krátce po základní škole už začaly vznikat první nepovedené výtvory. Posloužily nám adolescentům na čundry ve stylu romantiky Conana, Zaklínače, Hobita a Dračího doupěte. Toto období dospívání ovlivňuje člověka nejvýrazněji a já byl za těch pár let zformován do nynější podoby.
To je hezké, většinou je toto období spojeno s hledáním sebe sama, s braním drog, alkoholem a podobně.
Ani období drog, čichání toluenu a pití na maděru nás neminulo, ale asi jsem měl štěstí. Díky divokému nadšení v partě kluků stejné krve jsme jeden přes druhého a všichni spolu něco kutili, řezali, pilovali, šili, kovali, malovali, stavěli a vymýšleli. Byla to kvintesence tvůrčí inspirace, tvorba světa podle vlastních pravidel. Já jsem tedy propadl práci s kůží a toužil vyrábět boty. Cesta to byla dlouhatánská, spíš bludiště se spoustou slepých uliček.
Na tu cestě jste ale potřeboval kvalitní vedení. Našel jste ho?
Když jsem začínal, nebylo kde brát, kde se učit, nebyl nikdo, kdo by pamatoval, jak se řádně šijí boty. Ale přesvědčení, chuť a síly porvat se s tím, prokopat se k zapomenutým fidlovačkám a valchprétům, šídlům a verpánkům, potěhům, cvikačkám, durchšlokům, štuprům, knejpům a flokům bylo dost a ševce jsem ze sebe nakonec vydřel.
Co všechno jste musel pořídit, abyste ševcoval se vším všudy, co k tomu patří?
Vyzkoušel jsem kolem třiceti různých mašin, v dílně mám pět šicích strojů, které aktivně používám, a další tři v záloze. Mašiny mám vyladěné takříkajíc na svou povahu. Dále vlastním velkou a malou brusku, dva ruční lisy na podešve, hromadu starého ručního nářadí, stovky kopyt a milion hovězích kůží.
Jak to dopadlo s těmi vhodnými prostorami?
Úplné začátky byly v panelákovém pokoji, ještě za studií jsem měl v Nuslích pronajatou garáž. Byla bez topení a bez okna. V hubených letech po rozhodnutí vydat se vlastní cestou mě vzali na milost rodiče přítelkyně, dnes mé paní, do pokoje ve vile na Hanspaulce, potom jsem šil ve squattu na Břetislavce a nakonec zakotvil v dílně nedaleko bydliště. Zde jsem již patnáctým rokem bez dvou let, kdy jsem ve velkém šil historickou obuv a potřebovali jsme větší výrobní prostory.
V současnosti se ale stahují mračna nad nájmem mé malebné ševcoviny se zahrádkou a začínám se poohlížet ještě po dalším prostoru. Na stáří se uchýlím se svými fidlátky do divočiny Šluknovského výběžku.
Pamatujete si ještě na své první boty? Jaké byly?
Vypadaly příšerně. Byly to rádoby gotické špičaté škorně ušité z plátěných kalhot, podešev byla z lina ozdobena měděnými pásky. Z dnešního pohledu úplná tragédie, ale nevycházím z údivu, když se setkávám s nadšením i nad mou ranou prací. Můj pohled je už přetvořen roky práce a erudice a za umění považuji dokonale zvládnuté řemeslo.
Měnil se postupně druh obuvi, která jste dělal? Odvíjelo se to třeba od poptávky?
Od začátku jsem šil obuv k dotvoření historizujícího kostýmu. Tento druh obuvi nebyl k sehnání. Nejprve pro sebe, pro kluky z party, pro širší okruh podobných nadšenců. Rozneslo se, že Hrubeš šije lacino něco jako boty na šerm a od té doby jsem už nikdy neměl o zakázky nouzi. U nás je historický šerm masový koníček a od dob, kdy jsme začínali, se posunul kvalitativně o notný kus dopředu.
Začal jsem pronikat do konstrukcí obuvi, jejich vzhledu, střihu a technologických principů. Středověké obutí, jaké jsem vyráběl, se ukázalo jako velmi dobrá škola. Poté jsem se pouštěl do čím dál složitějších modelů, obsáhl jsem období od antiky po baroko. To už jsem měl zakázek tolik, že jsem začal spolupracovat s dalšími kožedělci a hledal učedníka.
A sehnal jste ho?
Nakonec jsem našel dostatečně vytrvalého, učenlivého a extrémně pracovitého tovaryše Lucase, fandu do vikingů a podnikání. Výroba se zvětšovala, s ní i počet zakázek, původní dílna nestačila, a tak jsme se přemístili do větších prostor na Letné. Tam jsme byli ve čtyřech, optimalizovali výrobu, rozdělili činnosti a vybavili dílnu dalšími stroji a materiálem.
Jste tam dodnes?
Po čase se mi tento způsob podnikání začal zajídat. Přestávala to být tvořivá umělecká práce, cítil jsem, že stagnuji. Firma sice šlapala, ale já se tam netěšil. Navíc jsem v té době začal pořádat první kurzy šití obuvi a bylo technicky obtížné s tím skloubit provoz dílny. Úspěšné podnikání svazovalo ducha, touha po osobním zdokonalování byla silnější a já Letnou s výrobou historické obuvi přenechal Lucasovi.
A co vy?
Vrátil jsem se na Hanspaulku, kde jsem si potřeboval odpočinout od lidí a šít si podle svého. Propracoval jsem se k moderním botám pro běžné užití a vyšší ševcovině - formálním polobotkám, lodičkám a kozačkám, prostě k čistě zakázkové obuvi.
Na čem záleží při výběru kůží?
Kůže - to je základ dobré boty. Pochopit její vlastnosti, dokázat správně vybrat jadrné tele nebo jalovici a umět v ní číst je alchymie, která se nedá vysvětlit a zatabulkovat. Každá koželužna vyrábí svůj program, proces činění je velmi náročný a receptury jsou tajné. Stejně jako truhlář se dřevem nebo sochař s kamenem se i švec řídí především intuicí při výběru usně na dané dílo. Takže nejdůležitější je kůže, až pak konstrukce, tvar, design, barvy. Fajfky, pruhy, kočky v letu, hvězdy v kolečku jsou až na posledním místě.
Jak se díváte na všechny ty e-shopy s „nejlepšími“ botami. Na co by měl zákazník při jejich výběru pamatovat?
Sám nemám odvahu o svých botách tvrdit, že jsou nejlepší. Je neustále co pilovat, aby mohly být lepší. Vyrábím je tak, jak cítím a jak nejlépe umím, to stačí a funguje.
Co se týče obuvi v obchodních řetězcích oštemplovaných značkou nadnárodní firmy, poradil bych, abyste si je prohlédli zblízka a cenu porovnali s teniskami ve vietnamské tržnici. Kvalitativně jsou na tom stejně, cenově výrazně jinak.
Stejně jako ta neznačková byla ta značková obuv vyrobena v Asii z darebných materiálů mizerně placeným svrškařem. Design a duševní vlastnictví průmyslového vzoru je dnes pochybná záležitost, která absolutně neodpovídá rozdílu v kvalitě a ceně. Věřte, že o tom něco vím a doporučuji podívat se například na záslužný projekt „Příběh bot“.
Co všechno vyrábíte? Jak dlouho trvá, než vyrobíte jedny boty, třeba klasické mokasíny nebo lodičky?
Ovládnout obuvnické řemeslo je podmíněné velmi dlouhou praxí, zkušenostmi a také nářadím, mašinami a materiálem, co už se vám do pokoje nevejdou. Klasická společenská obuv nebo dámská lodička je dílo, které tady v Čechách zvládne hrstka borců, odhadem deset až dvanáct.
Proč? Je to precizní, vysoce odborná práce, kterou člověk musí neustále pilovat. Pokud jde o délku výroby jednoho páru obuvi na zakázku, tak ta trvá deset až čtyřicet hodin podle typu.
Vím, že vedete i workshopy, kde si lidé mohou ušít vlastní boty. Jak to probíhá?
Nejobtížnější je se ke mně na kurz dostat. Vždy, když vypíši termíny na rok dopředu, jsou během půl dne obsazené. Pořádám kurzy dvakrát měsíčně, jsou koncipované na dva velmi intenzivní dny pro dva frekventanty, kteří si pod mým vedením odnesou vlastnoručně vyrobený pár.
Uživí vás v dnešní době tato práce? Děláte i něco jiného?
Stačil by jen výsek z oboru, kterým bych se uživil. Ať by to bylo pořádáním kurzů, nebo výrobou lodiček pro módní butik, opravami obuvi nebo pronájmem kopyt, poradenstvím a sestavováním kitů k výrobě obuvi pro veřejnost. Mám dost široký záběr a snažím se osvojit si výrobu nejrůznějších typů obuvi. Miluji pestrý život, stereotyp mě ubíjí. Škoda, že v dílně tak rychle letí čas.
Máte děti. Chcete si z nich vychovat své následníky?
Mám se svou zlatou manželkou dva syny. Aby mi mladší udělal radost, tvrdí, že bude taky ševcem. Jestli budou chtít v řemesle pokračovat, nechám na nich, ale už teď si uvědomují, že je to tvrdá práce, že ostatní děti své tatínky vidí doma dřív, když přijdou z práce a že večer nesedí u počítače, aby plnili další část svého zaměstnání. Ale nebojím se, že bych neměl komu svojí zástěru předat, zájemců je dost.
Jaké máte plány do budoucna?
Určitě chci dál šít tak, aby mi zůstalo co nejvíc svobody. O budoucnost se moc nestarám.
